Víra z celého srdce

26.2.2016 by

Ač je samotná skutečná víra jednoduchá a prostá, je to téma, o kterém by se dalo hovořit hodiny a hodiny. Častokrát má člověk určitou představu o víře nebo byl víře nějakým způsobem učen ve své církvi, avšak ta představa je skutečné víře z pohledu Boha vzdálená. To je důvodem, proč taková víra nemůže  plně fungovat – nebude fungovat buď vůbec, nebo jen se smíšenými výsledky. Někdy se věci podaří, jindy ne. Rádi bychom se společně s vámi zamysleli, proč tomu tak je.

Nejprve si tedy zopakujme základ, který určitě z Bible každý z vás zná. Onen základ nalezneme v 11. kapitole listu Židům:

ČSP Židům 11,1-3 Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, které nevidíme.  Neboť v ní naši předchůdci dostali svědectví Boží. Vírou rozumíme, že Božím výrokem byly uspořádány světy, takže to, co vidíme, nevzniklo z viditelného.

Celá 11. kapitola se zabývá vírou a určitě doporučujeme si ji celou pročíst. Je zde pěkně popsáno, co všechno se dělo skrze skutečnou víru, a rozhodně je to zajímavé a dobré ke studiu. Avšak my zde téma víry vezmeme v širším kontextu Písma.

V prvních třech verších se tedy dozvídáme, že víra je podstatou věcí, které chceme vidět, a zároveň důkazem skutečností neboli reality, kterou nevidíme.  To znamená, že chceme-li věřit Božím zaslíbením, musíme věřit, že už nám dal to, co ještě nevidíme.  Ať už jsou Boží zaslíbení součástí evangelia  nebo jsme dostali Boží zaslíbení osobní podobně, jako ho dostal např. Abraham  (přesněji tehdy ještě Abram), nebo je určujeme sami na základě slibu např. z Marka 11,24  či Žalmu 37,4.  Skutečná víra je tedy důkazem skutečností neboli jistotou, že pokud doopravdy věříte (ne, že se jen domníváte, že věříte nýbrž emočně i prožíváte věc jako hotovou, reálnou), tak danou věc doopravdy také uvidíte.

A zde jsme u toho. Existuje totiž i víra tzv. intelektuální, víra „hlavou“. A abychom si to dokázali představit, uvedeme zde svůj osobní příklad bláznivé víry „hlavou“.  Sami jsme byli v církvi, která je postavena na doktrínách, které se posuzují lidskou „logikou“ a hmatatelnou „realitou“. Samo o sobě není používání logického uvažování špatné, ba naopak. Avšak v případě, kdy věříte za určitou věc a její naplnění zatím očima nevidíte, není používání lidské logiky na místě. Každý člověk by rád nejprve věci viděl očima a osahal si je rukama, ale to už je pak situace, k níž víra již není potřeba. Když něco vidím, protože se to projevilo resp. naplnilo, už tomu nemusím věřit – jen vím, že už to mám.  Z Božího pohledu však nejprve musíme správně věřit, abychom mohli i „vidět“.

Když tedy něco jsme schopni vidět duchovním zrakem ve víře v situaci, kdy to ještě nevnímáme svými přirozenými smysly, pak tu věc naplněnou či projevenou uvidíme i fyzicky. To je základní podstata víry: vidět a jednat v souladu s vírou. Víra a skutky musí být v souladu. Skutky (mluvení, jednání, chování) dokládají, že věříme. Tohle je tedy jednoduchý princip. Pro člověka, který je zvyklý vše posuzovat hlavou a nikoliv srdcem a nemá vytrénované duchovní smysly, může být skutečná víra bláznostvím, protože takový člověk věří jen věcem, které vidí nebo pojme svými tělesnými smysly. Avšak Písmo říká, že myšlení těla (myšlení znající jen pět základních smyslů) jde proti myšlení duchovnímu.

Římanům 8,6-7   Myšlení těla znamená smrt, myšlení Ducha život a pokoj.  Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže.

Intelektuální víra, tj. víra, která je pouze souhlasem s Božím Slovem či uznáváním informací o něm, bez zapojení celého člověka, beze strachu, pochybností, vnitřní jistoty a naprosté důvěry Bohu, taková víra není skutečnou vírou, a proto nemůže fungovat. (Jakub 1, 6-7)

Chtěli bychom se nyní s vámi podělit o jednu svou bláznivou zkušenost „víry“. Je to už mnoho let, kdy nás Bůh začal učit vnímat a rozlišovat jeho hlas. Na jedné modlitbě nám přišla informace, že Bůh má pro nás připravena dvojvaječná dvojčátka. Strašně nás to překvapilo, ale nějak jsme se s tím vyrovnali a rozumově přijali, že by to tak klidně mohlo být.  Bylo to v době, kdy nám Bůh měnil dřívější plány ohledně počtu dětí a směroval nás k početnější rodině. Zaslíbení o dvojčátkách jsme si nechávali zpočátku pro sebe, ale pak jednoho z nás napadlo, že bychom to mohli říci lidem ještě dříve, než bude počato, aby pak byl naplněním zaslíbení oslaven Bůh.

Sotva jsme tehdy začínali chápat, co by skutečná víra mohla být, ale přesto jsme se horlivě vrhli do věření, jak jsme si to nejlépe dokázali představit.  Během krátké doby (cca 2 měsíce) jsme skutečně počali a mysleli jsme si, že už je to tady. Naše dobrá kamarádka, která byla přesvědčená, že slyší Boží hlas, nám vyřídila, že to je ono, a bylo vymalováno. Tenkrát nás ani nenapadlo ověřovat, jestli ona kamarádka slyšela Boží hlas dobře či zda je to právě ono těhotenství, při němž se ta dvojčátka mají narodit. Prostě taková hurááá víra…

Jednou se však stalo, že jsem v tichosti při modlitbě uslyšela: „Podívej se do srdce – nosíš jedno dítě nebo dvě?“ To bylo ještě v době, kdy jsem nebyla na těhotenském ultrazvuku. Moje odpověď po chvíli zasoustředění se na srdce byla: „Jedno.“ Přesto jsem se rozhodla tento vjem potlačit, vždyť přeci kamarádka to měla tak barvitě potvrzené! No a pak už to jelo. Pokračovali jsme ve víře navzdory výsledkům ultrazvuku, navzdory každému vyšetření, navzdory hláškám lidí. Dokonce jsme učinili několik kroků „víry“, jako bylo např. pořízení ojetého kočárku na dvojčata apod. Po porodu, kdy se narodilo jedno dítě, následoval samozřejmě výsměch, byť většinou za našimi zády, nikoliv do očí… Naše pocity si asi dokážete představit. Ta víra „navzdory“ je sice správná, ale ona musí splňovat další rozměry a musí mít svoji kvalitu.

Když to tak píšu, můžete získat dojem, že víra je něco složitého nebo dokonce nebezpečného.  Pravý opak je pravdou. Ale souhlasíme s tím, že když člověk rozumí víře jen hlavou, ale nemá ji ve svém srdci, pak si může naběhnout podobně jako my. Je to však úžasný způsob, jak nechat zemřít svoje já, protože vás všichni (až na malé výjimky) označí za šílence a vysmějí se vám.  Snažím se zde tedy použít  různá slova ve snaze popsat, co je pravou vírou, jiným způsobem, než jak to znáte všichni  z Písma. To, co každý zná, je zde:

ČSP Matouš 18,3   A řekl: „Amen, pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, jistě nevejdete do království Nebes.

Někdo může namítnout, že tento text nehovoří bezprostředně o víře, a má pravdu. Je to ilustrace obsahující všechno. Chce-li se někdo pohybovat v Božím království tady na zemi, potřebuje být jako dítě. To znamená s naprostou dětskou důvěřivostí vůči Bohu. Dítě, které miluje svého rodiče, mu také bezmezně věří. Věří, že se o něj postará a že vše, co potřebuje, dostane v pravý čas. Dětská fantazie je nespoutaná „rozumem“, dítě je schopné dychtivě očekávat, že rodič může „všechno“, a je překvapené, pokud zjistí, že existují nějaká omezení. Dětské srdce hranice nezná, vyhlíží velké věci bez omezení! Milující dítě vůbec nepochybuje. I když třeba pocítí strach, ví, kdo je jeho nedobytným hradem a kam se má schovat. Tato ilustrace je dokonalá. Dítě do určitého věku nevěří hlavou, nýbrž vše přijímá srdcem.

Proto jsme také v Písmu vyzýváni k věření (důvěře) celou bytostí. Skutečná láska bez podmínek neobsahuje žádné pochybnosti či nedůvěru. Skutečně milovat Boha znamená mu také bezmezně důvěřovat. Vyžaduje to celou bytost, ne jen hlavu.

ČSP Matouš 22,37   On mu řekl: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘

ČEP Žalm 37,4   Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce.

ČSP Galatským 2,20   Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře (v) Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

V těchto textech máme zmíněny dvě důležité „kvality“ víry:
1) Směr víry (důvěry) by měl být vždy vůči Bohu, ne v něco!

Důvěřuji plně Bohu, že pro něj není nic problém a jeho moc je dostatečná na cokoliv, s čím se potkám. Důvěřuji mu například, že když potřebuji prostředky na dovolenou, abych si odpočinula, tak je v pravý čas budu mít. Požádala jsem ho o ně a věřím, že on je svou mocí zajistí.  Má víra není vírou v peníze na dovolenou, ale důvěrou v Boží moc a lásku. Skrze víru tuto Boží moc uvolňuji. Vše, zač se modlíme ve víře (věříce), jsme dostali a budeme to mít. Vše, co od Boha získáváme, získáváme skrze důvěru v něj.

2) Máme žít život ve víře Syna Božího. Nikoliv ve víře své.  V následujícím verši jsme vyzváni ke stejnému:

BKR Marek 11,22  I odpověděv Ježíš, řekl jim: Mějte víru Boží.

V tomto překladu se nehovoří o víře v Boha, i když ta je samozřejmé nutná, ale přímo o Boží víře. Ta má všechny kvality a splňuje zákony víry, o kterých je psáno, a takovou víru bychom měli mít – jako bychom nechali Krista v sobě věřit místo sebe.

Mnoho křesťanů má dnes žel jen víru v hlavě, jako jsme to měli po dlouhou dobu i my. A mohli bychom vám vyprávět, jak dlouhá byla cesta, než jsme byli schopni podstatu víry srdcem skutečně pochopit.  Jde o víru, která je naprostou důvěrou Bohu. Ještě lépe řečeno: Jde o niterné přesvědčení, že Bůh je vždy věrný a nemůže lhát.

Naším úkolem je průběžně zkoumat svou víru v konkrétní zaslíbení, zda je skutečně v srdci. Tak vždy zjistíme, že chyba je vždy jen a jen na straně člověka. Ochota prozkoumat to, čemu doopravdy věřím, častokrát vyžaduje odvahu. Jsou-li důkazy přesvědčivé, měli bychom mít odvahu změnit svůj názor a své přesvědčení. Navzdory tomu, že můžeme být označeni za lidi „nedůvěryhodné“, protože měníme svůj názor. My jsme dnes přesvědčeni, že změnit názor na základě nově objevených skutečností, které mají základ v Božím Slově, je důkazem zdravého rozumu a zdravé osobní sebereflexe.  Je to také nevyhnutelné při osobní „chůzi“ s Bohem, který s námi jedná na úrovni poznání a víry, na níž se právě nacházíme.

Tady se můžete ptát, zda jsme byli přesvědčeni o tom, že se narodí dvojčátka. V hlavě ano, ale v srdci jsme pochybovali. Dle svého tehdejšího poznání jsme udělali jsme maximum, čeho jsme byli ve víře schopni. Byl to výkon s neustálým sebepřesvědčováním. Ale s opravdovou „jistotou skutečností“, o níž je psáno v Židům 11,1, to nemělo moc společného. Víra není výkon. Víra ve smyslu důvěry je jednoduchá.  Bůh mně řekl, ať se podívám do srdce, kolik dětí nosím. A já si dle srdce odpověděla. Komunikace s Bohem vždy probíhá na rovině srdce. Jenže my se rozhodli na to pod tíhou okolností nereagovat a nevěřit tomu. Soustředili jsme se na víru hlavou, která nám nakonec způsobila spíše nepříjemnosti.

Už od dětství v srdci každého z nás pracují různá přesvědčení. Některým jsme byli vyučeni, některé jsme přijali od rodičů, kteří nám třeba opakovaně říkali, že jsme Boží děti a v životě toho hodně dokážeme. Někteří z nás mohli naopak slyšet věty typu: „Jsi k ničemu a v živote nic nedokážeš.“ Tyto emotivně vyřčené a emotivně vnímané výroky se nám vrývají do srdce a do paměti a v určitém smyslu nás pak po zbytek života ovlivňují. Kolik takových přesvědčení v sobě nosíme? Kolik jich do nás vštípily svými posměšky či nadávkami už děti ve školce či spolužáci ve škole? Kolik jich neustálým opakováním stejných vět či nálepek vytvořili i naši rodiče či velmi blízcí příbuzní? Všechna taková přesvědčení, která jsme přijali za své, nám mohou bránit žít v kráse celého evangelia a v Božích zaslíbeních, protože taková přesvědčení představují naši skutečnou víru. Ta působí v našem srdci a nejhlubším podvědomí a často nám do života přináší věci, které nechceme a kterým jsme v hlavě ani nevěřili a nesouhlasili s nimi!

Pro tento rozpor mezi hlavou a srdcem mnoho křesťanů není vůbec schopno přijímat od Boha všechna ta požehnání, která už byla Ježíšem vydobyta na kříži. Nejsou schopni žít ve zdraví, ve finančním dostatku, v plnosti evangelia. Je to prostě proto, že jejich srdce každým úderem bije do prostoru přesvědčení, jimž niterně věří, a ta jim do života přitahují buď úžasná Boží požehnání, nebo věci, o které vůbec nestáli. Víra funguje i ve směru negativním. Vzpomeňme, že i Job dostal vše, čeho se lekal:

Job 3,25-26   Neboť jsem se velmi strachoval, a stalo se mi to. To, čeho jsem se lekal, na mne přichází.  Neměl jsem pohodu, neměl jsem klid a neodpočinul jsem, až přišla vřava.

Strach, obavy a vnitřní nepokoj jsou ve skutečnosti nedůvěrou Bohu. Je to síla, která funguje proti víře. Proto nejsou výsledky naší víry takové, jaké bychom měli mít.

Mnozí křesťané dokonce ani nejsou schopni vidět Boží pravdu, protože byli doslova naprogramování svoji církví, kazatelem, sborem, učitelem, rodiči a dalšími. Bylo jim doslova vštípeno, čemu mají věřit. Čtou Boží Slovo a skrze vštípená předporozumění vlastně nevidí, co Bůh ve svém Slově doopravdy říká, protože tak byli vyučeni.  A to předporozumění určuje, co tam vidí nebo nevidí, jak tomu rozumí. Nasazuje jim to brýle, skrze které se na věci dívají a posuzují, zda jsou dobré nebo špatné. Jenže to ještě neznamená, že Bůh to vidí stejně. 😉

Sami jsme zažili mnoho takových případů.  Uvedu příklad: Jednou jsme studovali 4. kapitolu listu Galatským. Církev, kde jsme byli vyučeni, nás učila míchat Starý a Nový zákon dohromady. Věřili jsme, že obě smlouvy jsou v nějaké podobě platné, tedy až na ty zvířecí oběti… Pro ilustraci: Kdybyste dali obyčejnému (neučenému) člověku přečíst pasáž Gal 4,21-31, řekne vám, co si tam přečte. Tedy že je mezi Starou a Novou smlouvou radikální rozdíl a míchat se nesmějí, případně kam to vede, když se míchají. Kdybyste to dali přečíst nám v době, kdy jsme ještě věřili svým dřívějším naučeným způsobem, přesvědčovali bychom vás, navzdory tomu, co je tam napsáno a co tam čteme, že obě smlouvy jsou platné a neměnné. Přitom Bůh v Nové smlouvě říká, a to opakovaně, že Stará smlouva byla nahrazena Novou smlouvou. V kontextu 3. -5. kapitoly to už je prakticky nepřehlédnutelné. Je tam i uvedeno, k čemu ten Starý zákon byl a proč už dnes neplatí. Přesto jsme to sami nechápali, i když jsme to četli mnohokrát!

V naší bývalé denominaci  se mimo jiné věří, že proroci by měli být prakticky neomylní. Pojem prorok je vnímaný ze starozákonního pohledu. Přesto se z pohledu 1 Kor 14. kap. prorokování v Nové smlouvě praktikuje jako slovo, které by mělo být rozsuzováno druhými, zda zrovna bylo z Boha či nikoliv. V době Staré smlouvy byla role proroka spíše „povoláním“, kdežto v době novozákonní je proroctví darem resp. projevem Ducha, který může používat každý, kdo o něj usiluje. Chyby jsou povoleny a nikdo kvůli nim druhé neodsuzuje, nebo by alespoň neměl. Ve zmíněné kapitole působí prorokování spíše jako trénink, kdy omyl je možný. Proto má být rozsouzen vícero přítomnými. Odpovídá tomu i kontext v listu Koloským 4, 12-13, kde jsou dary církvi zmíněné jako dary do té doby, než budou jednotlivci zbudováni do plnosti Kristovy. Navíc dar prorokování nemá být darem, který umožňuje vhled do budoucnosti, to má plnit dar poznání a moudrosti. Dar prorokování má spíše sloužit jako povzbuzování jednotlivců či církve k jejich růstu. 😉 Tolik malá odbočka…

Až když uzrál čas, tak nám Bůh zjevil určité souvislosti Písma a evangelia, a tím nás osvobodil z těch starých, naučených „přesvědčení“. Pak jsme teprve byli schopni postupně začít vidět, co se v Bibli doopravdy píše. Doslova jsme měli pocit, že nám ji někdo vyměnil a přepsal. 😉

Proto je důležité, abychom měli živý vztah s Bohem, který nás v bludech nezanechá, pokud ho budeme skutečně hledat otevřeným srdcem. Všechny lidské výmysly, dogmata a věci, které do nás druzí vložili, padnou. Padnou skrze pravdu. Poznáme pravdu a pravda nás osvobodí.

My už toto prožíváme několik let. Opakovaně zažíváme situace, kdy nám Bůh ukáže, čemu jsme špatně věřili resp. co jsme špatně chápali. A my musíme v pokoře přijmout jeho zjevení potvrzené v Božím Slově a to staré, čemu jsme věřili špatně, zbořit. A nejsou to lehké okamžiky, naše já se leckdy zpočátku vzteká a trucuje…  Nicméně tímto procesem se naše mysl neustále proměňuje k Božímu obrazu.

Nebojme se být k Bohu otevření, nelpěme na tom, co si o nás kdo pomyslí. To je úplně jedno. Důležité je, co si o nás myslí Bůh. A on nás miluje a dokonce se z nás raduje, protože láska a víra z celého srdce se mu prostě líbí. A že děláme na své cestě chyby? Vždyť jsme jeho děti. Nikdo nebije své dítě, které se učí chodit, že je nešikovné a padá, ale po každém krůčku, který se povede, tleská a raduje se. A tak je to i s Bohem, naším nebeským rodičem, ve vztahu k nám lidem… 😉

Někteří křesťané posuzují, zda je něčí teologie správná, podle toho, zda funguje navenek nebo ne! Podle ovoce přeci poznáme kvalitu stromu, že? Ale pozor! To, že někomu něco funguje, není ještě důkazem správné či nesprávné teologie. Je to jen a pouze důkazem toho, že ten člověk věří v dané oblasti srdcem! To je jediná víra, která funguje. Pokud jste do věcí, za něž věříte, schopni zapojit své srdce (byť i nevědomě), bude tato víra fungovat, ať jste teologicky kdekoliv. Když srdce v něčem zapojíte a v něčem ne, protože v určitém směru zatím věřit nedokážete, budete mít prostě smíšené výsledky.

Jakou určitou ilustraci rozdílu mezi vírou hlavou a vírou srdcem můžeme vnímat i rozdíl mezi farizeji/saduceji na straně jedné a Ježíšovými prostými učedníky, prostitutkami a celníky na straně druhé. Proti farizeům a jejich aplikaci teologického poznání Ježíš mnohdy mluvil ostrými slovy a zmínil, že právě lidé ze sociálně nejnižších vrstev předejdou „hlavouny“ do Božího království. Tady je právě ten problém – máme-li svůj vztah s Bohem především na intelektuální rovině, pitváme-li teologické rozdíly mezi tou či onou církví nebo službou, pak ve svém životě nejspíše mnoho zázraků víry neprožijeme. Naopak lidé, kteří v srdci dětským způsobem uchopí Boží zaslíbení bez velkého analyzování a pochybování, mají šanci prožít projevy Boží moci velmi záhy po znovuzrození. Je to sice hodně zjednodušený pohled, ale asi rozumíte, co jsme tím chtěli říct… 🙂 Obě skupiny lidí nicméně potřebují obnovit svou mysl tak, aby jim bylo v srdci jasné, že po znovuzrození mají skutečně novou identitu Božích dětí, že jim náleží Boží zaslíbení atd. Změníme-li totiž vnímání sebe sama ve svém nitru v souladu s Božím Slovem, začnou se věci v našem životě měnit velmi výrazně. Důležitou stránkou víry je také schopnost vidět sebe sama tak, jak nás vidí Bůh, a vědět, kým se díky nové identitě v Kristu stáváme. (2Kor 5,17-21).

Biblí jsme vyzváni k tomu, abychom se rozsuzovali sami, zda věříme správně:

ČSP 2 Korintským  13,5   Sami sebe zkoušejte, jste-li ve víře, sami sebe zkoumejte. Či nepoznáváte sami na sobě, že Ježíš Kristus je ve vás? Ledaže byste byli neosvědčení.

Když věříme srdcem, je to skutečná víra. Víra, která plně důvěřuje Bohu. Člověk, který takto věří, zná svou skutečnou identitu – identitu Božího dítěte, které je milováno a má Ježíše v sobě. Je to víra, do níž je zapojena celá bytost. Duchovním zrakem vidí výsledek, i když ho ještě nevidí fyzickýma očima. Jedná, jako kdyby už to bylo hotovo, a ono to tak skutečně je. V takové víře jsou moje emoce plně zapojeny a já se raduji, že už to mám. Jen je to zatím přepravováno v „Boží doručovací službě“ (BDS) 😉   Ve chvíli prosby a přijetí vírou vyrazí BDS na cestu, aby doručila naplnění zaslíbení či našeho přání. Vytrváme  ve víře „navzdory“? Vytrváme, zatímco cíl své víry ještě nevidíme svými smysly, v naprosté důvěře, že vše, zač jsme prosili věříce, jsme dostali a budeme to mít? (Mk 11,24) Takovou víru stojí za to mít a být bláznem pro Krista!

 

 

 

 

 

 

 

 

Related Posts

Tags

Share This